Jak lyžařka Šárka Sudová aplikuje betonovou stěrku svépomoci v obýváku

Jste zvědaví, jak dopadla realizace svépomoci od známé české lyžařky?

Šárka nám zaslala své dojmy a pocity z realizace betonové stěrky v jejím novém domě na samotě u lesa v Jizerských horách.

Pohodlně se usaďte a užijte si krásné čtení.

Betonová srdcovka od KABE Farben ♥

Miluji dřevo a vlastně veškeré přírodní materiály obecně. A co miluji ještě víc, je jejich kombinace se surovým betonem. Takže když jsme tvořili náš snový domov uprostřed jizerskohorských lesů, měla jsem jasno. Potřebuji stěrku!

Po prozkoumání možností přišla ledová sprcha. Stěrek, u kterých by vás sám výrobce popichoval k aplikaci svépomocí, bylo k nalezení zatraceně málo. Všichni doporučovali profíky. Jenže já mít v našem intimním, zcela rodinném prostoru tak výrazný rukopis úplně cizího člověka prostě nechtěla. Různé návody na podomácku dělané stěrky mě zase odrazovaly rizikem, že to pravděpodobně vůbec nebude fungovat. A pak jsem náhodou natrefila na obrázek stěrky, která byla tak nádherná, že bych ji doma milovala klidně i z těch cizích rukou. A bylo to čím dál tím lepší. Tahle stěrka se totiž rovnou pyšnila tím, že ji zvládne “natáhnout“ svépomocí každý. Když se navíc ukázalo, že je mi firma KABE Farben ochotná vyjít stoprocentně vstříc a poskytnout mi materiál v rámci spolupráce k otestování, nebylo už vůbec o čem přemýšlet. Vlastně bylo. Co udělám počas svého dalšího tvůrčího rauše s našimi malými dětmi?

Tušila jsem, že zase až taková sranda to nebude a že to sežere hodně času. Opakovaně, protože nanášených vrstev a nutných mezikroků je poměrně dost. Tušila jsem správně. Aplikace stěrky na jednu velkou stěnu v obýváku a jeden menší, sádrokartonový panel nad schody mi nakonec zabrala deset dní. Nebo spíš nocí, kdy jsem na chvíli mohla přestat býti matkou a státi se zedníkem. Na obyvákovou stěnu, kterou jsme navíc potřebovali ošetřit proti vlivům krbových kamen, bylo naneseno sedm vrstev. Na dekorační panel nad schody o dvě vrstvy laku méně. A víte co? Stálo to za to!

Co mě tedy vůbec nebavilo, bylo oblepování dřevěných stropních trámů a okrajů zdí. Domněnka, že stačí jednou nalepit a s finální stěrkou sundat, byla samozřejmě mylná. S odlepovanou páskou by se mohly odloupnout i všechny vrstvy stěrky až na původní materiál, což nikdo nechce. Takže oblepit a po zaschnutí vrstvy sundat. A znovu trámy oblepit a znovu sundat a tak pořád dokola, až to skoro pojmete jako každodenní rutinu a i když už máte dávno hotovo, stejně se každé ráno vzbudíte s nutkáním tu maskovací pásku zase vytáhnout. Pokud plánujete stěrku do nového domu, určitě doporučuji aplikaci ještě před položením podlah. Nám to tak naštěstí vyšlo, a tak jsem nemusela úzkostlivě bránit každý centimetr. Jak penetrace, tak samotný stěrkový materiál jsou hodně hrubé a plné malinkých kamínků. Čurbesu se při tom nadělá hodně (v mém případě dokonce víc než hodně) a když vám to zaschne na botách, jste pak jako chodící šmirgl papír.

Když mě “firemní pomoc na telefonu“ varovala, že udělat stěrku je dřina, brala jsem to s rezervou. Přeci jen mám za sebou deset let vrcholového sportu a spoustu nazvedaného železa v posilovnách. No, vlastně měli pravdu. Překvapilo mě, že jsem se zapotila už u penetrace, která je dost hutná. Naše zdi se navíc chovaly jako žíznivé trosečnice. Nosná vrstva mě vyřídila taky, ale když se mi stěna před očima pomalu měnila v umělecké dílo, nějak se nešlo zastavit. Tímto děkuji svému tchánovi, že mě seznámil s hladítkem a zednickou lžící alespoň natolik, abych si neublížila. Krvavé mozoly na dlaních nepočítám. Překvapivý zádrhel nastal při zahlazování. Když jsem použila stejné, nerezové hladítko jako při nanášení, zůstávaly mi na stěně tmavé fleky. Ale před tím mě kovaní kutilové varovali, takže jsem měla v zásobě ještě hladítko plastové, a to už fungovalo. A když jsem přišla na to, že hladítko musí být pořád dokonale čisté, jinak si ve fungl nové vrstvě uděláte roztomilé kroužky, byla to už úplná brnkačka. Ještě překvapivější zádrhel pak nastal před aplikací dekorační vrstvy. Ukázalo se, že sehnat Benátské hladítko, není v mých silách. Všude se červenali, jak kdybych netrefila dveře do sexshopu. Dokonce i táta a tchán byli bezradní. Nakonec jsem z útrob regálu největších jabloneckých stavebnin triumfálně vylovila hladítko, které mělo kulaté rohy alespoň dva a mohlo se jít na věc. Začala jsem ve čtyři odpoledne a protože jsem nedokázala přeprat svůj perfekcionismus, skončila jsem s první stěnou o půlnoci. Nad schody už mi svalová slabost přílišnou pečlivost nedovolila, takže jsem tam naflákala co nejvíc kaveren. Vězte, že to ušetří dost času i práce :D.

Nejvíc jsem se těšila na pigmentování. Váhala jsem, jestli se v prostoru s tmavě hnědým stropem lépe zabydlí béžový odstín anebo půjdu do klasické, světle šedé, která se mi vždycky líbila nejvíc. A tak jsem zkusila obojí. Obýváková stěrka je světle šedá, ta vrchní zase smíchaná s béžovou. U pigmentování je potřeba víc než u kteréhokoliv jiného kroku, dbát na doporučené nářadí. Když vám doporučí hladítko s houbou, sežeňte si hladítko s houbou. Já byla sebevědomá, vsadila na obyčejnou houbu a mám to flekatý. Zejména je dobré si dát pozor na okraje právě pigmentované části. Jakmile je při pokračování přejedete znovu, tak oproti okolí o třídu ztmavnou a jste rázem v začarovaném kruhu. A připlaťte si za dobrou houbu. Já koupila tu nejlevnější a mám zeď plnou malinkatých, žlutých žmolků. Naštěstí o nich vím jen já.

Závěrečná transparentní lazura už byla jen takovým euforickým relaxem při protínání cílové pásky. Na obývákovou stěnu jsem aplikovala ještě dvě vrstvy laku kvůli vyšší odolnosti stěny za krbovými kamny (snad je do prvních třeskutých mrazů pořídíme). Když jsem si přečetla toxikologické varování na plechovce, trochu jsem se vyděsila a sáhla po maximálních ochranných opatřeních. Dle množství zkouknutých videí z aplikace stěrky, kde dotyční neměli při lakování ani rukavice, je mi jasné, že jsem plašan, ale jistota je jistota.

Když se dneska koukám na naši stěrku, s čistým svědomím říkám, že všechna ta dřina, mozoly a čas strávený buď na štaflích anebo na kolenou za to stály. Občas se přistihnu, jak se na ni zblízka dívám a hladím všechny její (moje) nedokonalosti. Jsou v ní obtisknuté radosti i starosti toho hektického období při budování našeho domova na kopci. Jsem to já, nevyspaná a bolavá, a přece tak natěšená na další krok. Je to můj muž, který mě ve všem bez výhrad podpoří a místo zbytečných otázek přiloží ruku k dílu. Jsou to naše děti. Malí ignoranti, co vás při práci se zájmem sledují a pak vám na tu vymazlenou zeď beze studu vyšplíchnou ranní kakao. Mám ráda naši stěrku. Je v ní život, trpělivost, péče, příběh a trocha ztřeštěnosti. Jsme v ní my. ♥

Podobnou betonovou stěrku si můžete koupit v našem e-shopu